THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Další objev post-rockové scény, který žánr výrazně obohacuje a posunuje pryč ze zajetých šablon. Zní to, jako by KING CRIMSON chtěli hrát postrock, přitom se ale zdaleka nedokázali odříznout od svých kořenů. Norská kapela, složená z talentovaných hudebníků, do sebe jako houba nasává progresivní rock a fusion. Naprosto přirozeně pak rozvíjí kompozice podle sedmdesátkových map a neustále překvapuje novými a novými hudebními nápady.
Stejně pestré jsou i polohy a barvy, které k tomu využívá. Kvílící kytary doplňují hamondky, saxofon nebo syntezátory ale nikdy nemáte pocit, že by v tom bylo nějaké násilí. Seveřané míchají styly, nástroje a dynamiku skladeb, ale vše vyznívá velmi organicky a přirozeně.
Hodně mě baví rytmika, která na sebe nijak neupozorňuje, ale pokud se na ni zaměříte, naleznete v ní nesčetně zákoutí, které budete milovat. Všudypřítomná instrumentální zručnost a hravost přitom není samoúčelná, deska přes tu spoustu motivů dokáže cedit odzbrojující emoce.
HUMINOITA je kapela, která svým přístupem naprosto narušuje gradující repetitivnost současných rockových instrumentálních kapel. Z jazzrocku si bere jeho nezaměnitelnou epičnost a hledá pro ni nové cesty. Vytváří tak svébytnou a nezaměnitelnou směs, která je v rámci scény naprosto originální.
Nezapomenu zmínit ani jejich koncert, který byl pro mě naprosto strhující, i když jsem měl pocit, že jsou všichni hudebníci jakoby uzavřeni do svého vlastního světa. Tvořili živoucí organismus, který byl sevřený, soustředěný a naprosto oddaný přítomné chvíli a touze prožít každou notu.
Kdyby KING CRIMSON chtěli hrát postrock, bude to znít nějak takto.
8 / 10
1. Zinerheum
2. Gameover
3. Ringfinger
4. Maalismoon
5. Marsvolga
6. Sandmare
7. Pimpimpom
369 (2018)
All Is Two (2015)
Huminoita (2010)
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.